Písnička z předrevolučního období, věnovaná Jarku Nohavicovi.
Na okno zaťukal nesměle červenec v růžovým hávu já právě psal píseň o včele před sebou desátou kávu Ač múzy mě líbají s nechutí a nápady dost těžko hledám včera mi stačilo bodnutí do místa na který sedám Rychle jsem vopustil lenošku jak se mi nestalo léta při pohledu na včelu nebožku náhle mě napadla věta Jak málo vod sebe dělí osudy lidí a osudy včelí jak málo vod sebe dělí osudy lidí a včelí Ať zpíváš či hraješ divadlo či jinak ničíš si zdraví dostal jsi do vínku žihadlo namísto okrasy paví A města jsou státečky ve státě malá království s vlastními králi každej dle vlastních zákonů trestá tě dle vlastní potřeby chválí Tohle tě k obraně donutí a vznikne vosudná věta to tvoje mrňavý bodnutí do zadku velkýho světa Světa se jen malinko ošije sedne si vo kousek dále snad jenom na chvilku ožije pár místních dvořanů v sále Pak třeba z Brna či ze Svitav přiletí rychlostí střely poněkud úřední epitaf o konci bláhový včely Jak málo vod sebe dělí osudy lidí a osudy včelí jak málo vod sebe dělí osudy lidí a včelí Já neříkám že mi to nevadí mám-li mít tuhletu smůlu jenže kolik je těch co nás nahradí tolik co včel v každým úlu tolik co včel v každým úlu
Vytištěno z http://plihal.wz.cz | oficiální stránky pana Plíhala najdete na http://karelplihal.cz